Buď pozdraven, kdož přicházíš

 Tenhle vztah je zatraceně těžkej.

Ne, že by ty ostatní byly kdovíjak jednoduchý. A možná právě proto je to teď všechno mnohem náročnější. Protože jsem minulostí poznamenaná. Hlavně nevěrou.

A taky jsem od přírody žárlivá. Žárlila jsem vlastně už v dobách, kdy jsem tenhle pocit ještě ani neuměla správně pojmenovat. Což mi zapadá do předškolního období. Už tehdá jsem žárlila na kámošku, že se s ní všichni baví, že jí jde všechno samo. Že není zaprdlá jako já. Že mamina má radši bráchu a víc se s ním baví. A od té doby se komplikovanost mé osoby stupňuje... A žárlivost stejně tak.

A je to kurva těžký, nedávat to najevo a užírat se tím jen sama v sobě. Smutné je, že ne všechny tyhle zákeřný pocity dokážu úplně schovat a sem tam mi občas "něco" ujede, ta zžíravá bolest prostě vybublá na povrch a já se za to pak mentálně fackuju. Protože to už nesmím dělat. Proto mě vlastně podvedl R. Jak sám řekl, pořád jsem ho podezírala, že s nějakou něco má, že si jednoho krásného dne řekl: a proč by vlastně ne?" No... a začátek konce byl na světě.

Jenže V. za mojí minulost nemůže. S touhle epizodou nemá absolutně nic společného. Nehledě na to, že má dost starostí se svou minulostí. A já nechci být zase žárlivou hysterkou... Rozumějte, veřejně odhalenou žárlivou hysterkou, protože je to ve mně tak hluboce zaklíčené a zakořeněné, že s tím asi jen tak nepohnu, takže v nitru si budu žárlivě hysterčit vesele dál. Ačkoli, kdyby mi někdo dal jasný a stručný návod o čtyřech krocích, jak se přestat užírat a deptat konspiračníma teoriema, uvítala bych ho s otevřenou náručí a políbila na líčka. Protože já jsem z toho už TAK unavená... A nevrlá... A nemocná... A otravná...

Včera tam přeci s tou servírkou vůbec nemusel být sám. Vůbec tam nemusel jít jen kvůli ní. Vlastně (mmt, zapínám své racionální já), tam kvůli ní nešel, šel řešit úplně něco jiného. A že se tam s ní zdržel do jedenácti? No jo, řeší naprosto stejnej problém, jsou na jedné lodi, nejspíš to potřebovali probrat a vzájemně si postěžovat. A podle toho, co vyprávěl, jich tam bylo víc, takže se vracíme k bodu číslo jedna, nemám jedinej důkaz, že tam spolu byli sami...

Takže???? Takže žárlím zase úplně zbytečně!!! Že jo, že jo, ŽE JO??!! Ale i když si to odůvodňuju pořád dokola dokolečka, úplně cítím, jak si znovu strhávám strupy z ran na své duši, které jsem si udělala v noci, když jsem na něj čekala a hlava mi jela a myšlenky mi bzučely v uších a prostě to nešlo, nešlo zastavit, ať jsem se snažila sebevíc. Sebedestrukce naprosto ukázková...

Načež přišlo očekávané analyzování každého jeho gesta a výrazu obličeje, výběru oslovení apod. To, že jsem si z toho všeho vyvodila, že s ní spí, nemusím doplňovat...

A bolí to, bolí to, bolí to...

A já musím sedět v práci a na všechny se usmívat. Přitom jsem tak nabita adrenalinem, že bych šla nejradši ven, jen tak bych se courala po Praze, koukala po lidech, vymejšlela jim životní příběhy a osudy, vypila pár sklenek vína, vykouřila krabičku cigaret. Pak bych přijela domů, nádherně unavená a ovíněná. Třeba by se mi tak podařilo zastavit tok těch destruktivních myšlenek a já byl hned usnula. Nečekal by mě další večer, kdy sleduju hodinovou ručičku, napínám uši a čekám na ten osvobozující cinkot klíčů v zámku.

Asi jsem se z toho potřebovala vypsat... Jenže mám pocit, že mi to příliš nepomohlo...

Hodně brzy ráno jsem se probudila, jelikož kočičky si zase hrály na demoliční četu a tentokrát prozkoumávaly rotoped.

Cítila jsem nevysvětlitelný pocit zrady. Znáte to, když do usnutí čekáte, že vám někdo odepíše, v noci se probudíte a zjistíte, že se ten dotyčný vůbec neobtěžoval. Tak něco podobného. Jenže já k tomu neměla důvod. Proto mě to zarazilo. Když jsem se naposledy probudila s

"První velká krizovka po devíti měsících, to jde, ne?" pravila moje drahá polovička.

Zdánlivě je vše v pořádku.

Už od něj zase slyším každou chvíli to krásný Miluju tě. Když mě objímá, cítím, že mě objímá opravdově, ne takový to, jéžíš, tak já to tu chvíli vydržím, třeba mi pak dá pokoj... Kouká na mě zase s tou pýchou v očích, že mě má. Je to zase můj Radeček, ne ten cizák Radek, co mi řekl tolik hnusnejch věcí a co přemýšlel (?) o rozchodu.

Ale nebyla bych to

Ne, že bych se tomu divila. Většinou se nad vším nesmírně trápím a poté zjistím, že to byla kravina a starosti jsem si dělala jen já. Ale teď jsem měla pocit, že jsem se trápili oba. Ono to kolikrát z toho rozhovoru i vyplynulo... A vono ne.