Když se všechno obrátí tím pokáleným ven...

"První velká krizovka po devíti měsících, to jde, ne?" pravila moje drahá polovička.

No jo, ono to sice jde, ale...

Kdo se má srovnat s těma hnusárnama, který se o sobě dozvěděl? A vůbec, jak jsem to mohla všechno tušit, když se ani neobtěžoval sdělit mi, že mu to vůbec vadí?! Já prostě NEJSEM telepat! A nikdy nebudu!!

"Já pořád doufal, že se to zlepší... A vono ne..." No jasný, že vono ne. Když má člověk pocit, že je všechno v pořádku, nemá potřebu nic vylepšovat, to je, kurva, logický, ne?! Ach bože, mě to chlapský myšlení jednou zabije.

"Řekni mi, že to nezamrzá! Že ne?" Ach tak, pán má taky strach. Ale já mám větší. Snažíme se oba dva, aby to bylo jako dřív. Jenže už to jako dřív asi nebude. Miluju tě jsem už neslyšela pěkně dlouho...

Je mi z toho strašně smutno... Ale chci pro ten vztah bojovat. Ač nemá absolutně žádnou budoucnost...

Protože aspoň jednou jedinkrát chci žít přítomností a kašlat na budoucnost i minulost...