Hodně brzy ráno jsem se probudila, jelikož kočičky si zase hrály na demoliční četu a tentokrát prozkoumávaly rotoped.

Cítila jsem nevysvětlitelný pocit zrady. Znáte to, když do usnutí čekáte, že vám někdo odepíše, v noci se probudíte a zjistíte, že se ten dotyčný vůbec neobtěžoval. Tak něco podobného. Jenže já k tomu neměla důvod. Proto mě to zarazilo. Když jsem se naposledy probudila s

"První velká krizovka po devíti měsících, to jde, ne?" pravila moje drahá polovička.

Zdánlivě je vše v pořádku.

Už od něj zase slyším každou chvíli to krásný Miluju tě. Když mě objímá, cítím, že mě objímá opravdově, ne takový to, jéžíš, tak já to tu chvíli vydržím, třeba mi pak dá pokoj... Kouká na mě zase s tou pýchou v očích, že mě má. Je to zase můj Radeček, ne ten cizák Radek, co mi řekl tolik hnusnejch věcí a co přemýšlel (?) o rozchodu.

Ale nebyla bych to

Ne, že bych se tomu divila. Většinou se nad vším nesmírně trápím a poté zjistím, že to byla kravina a starosti jsem si dělala jen já. Ale teď jsem měla pocit, že jsem se trápili oba. Ono to kolikrát z toho rozhovoru i vyplynulo... A vono ne.